JAKÝ BYL 1. ROČNÍK VABANKU?

O tom, jak závod vnímali sami závodnicí, se nám rozepsala dvojice Petr Höhn a Pich, první z nich je nováčkem ve světě závodů, který sice Vabank nedokončil, ale možná o to větší stopu v něm závod zanechal. Druhým jmenovaným je ostřílený závodník Pich, který nejen, že trasu úspěšně absolvoval, ale neváhal pomoc bližnímu v nouzi, a to se cení, protože přesně s touto myšlenkou jsme do organizace Vabanku šli. Aby závodníci měli možnost nejen porovnat své síly, ale aby na Vabanku vznikl prostor pro psaní příběhů, přátelství, pomoc, lidskost... A co Petra s Pichem spojuje? To si můžete přečíst v jejich osobitých výpovědích níže.

PETR HÖHN 

Petr je závodník, kterého nikdo z nás pořadatelů před Vabankem neznal. Více jsme Petra zaregistrovali až ve chvíli, kdy nám nad ránem volal, že končí. Byl v tu dobu někde kolem Rané, proto od nás dostal indiánské jméno Ten, co skončil na Rané. Kromě toho, že se s námi Petr podělil o svůj silný příběh, jak závod vnímal on a co vše během jeho průběhu prožil, po závodě nám poslal ještě jedno milé překvapení. Vyrobil pro nás medaile s logem našeho závodu a přidal slova, díky kterým se nám zaleskla očka... Petr je prostě srdcař stejně jako my...

Dopadlo to, jak to dopadnout mělo. Jsem rád, že jsem to zažil, čímž bych chtěl poděkovat těm, kteří jsou za závod zodpovědní.

Pro mě to byl můj úplně první závod v životě. Na kole jezdím víceméně celý život, ale nikdy jsem se nepovažoval za "proper" cyklistu nebo bajkera. Zhruba před dvěma lety jsem začal jezdit delší výlety, což v mých měřítkách znamenalo např. dojet z Prahy na Karlštejn, tam si dát kafe a jet zase zpátky (což je třeba 75 km s převýšením 500 m). Začalo mě to bavit a samozřejmě mě začala napadat myšlenka na vícedenní výlety. Takže jsem si koupil nové kolo s báglama a naplánoval si, že letos přejedu Krušné hory, což je stále přede mnou.

Mezitím na mě ale na FB v bikepackingové skupině vyskočil závod 3-2-1 VABANK, a já jsem okamžitě věděl, že ho chci zkusit. Na severu jsem se narodil a strávil dvě třetiny svého dosavadního života. Mám k tomu regionu klasický love/hate relationship, ale jedno bylo vždycky jasné, jestli nic jiného, tak je tam úžasná krajina (a to i ta zdevastovaná). Bylo mi jasné, že na ten závod "nepatřím", a to v tom smyslu, že nemám ani fyzičku, ani zkušenosti, takže jsem tam šel závodit sám se sebou. Byl to pro mě od začátku výstup z komfortní zóny, nejen posun v tom, co si na kole chci zkusit.

Můj zážitek z toho, co jsem absolvoval obsahoval všechno. To dobré i to špatné (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Na startu se stavím do poslední řady - samozřejmě, kam bych se cpal. Vyjedeme. První polní cesta, nemám odpružené kolo, hned se mi vyklepe powerbanka ven a odlétá z kola. I těch pár lidí, co bylo za mnou, mne předjíždí, mezi nimi chlapík, který mi podává moji powerbanku. Děkuju mu a vymýšlím, kam s ní, aby nevypadávala, zatímco se smiřuju s tím, že to byl poslední okamžik, kdy z nich kohokoliv uvidím.

Vyjedu. O kus dál dojedu jiného závodníka a závodnici. S nimi se chvíli míjím. Po zhruba 25 km vyjíždíme kopec a já cítím, že jsem píchl zadní duši. Říkám si super, zážitek jak má být, hned si můžeš vyzkoušet, jak si poradíš, nemuselo to být tak brzy, ale co už. Dojede mě chlapík (pozn. kterým byl právě Trempich) a později i paní-další závodnice (pozn. Martina Hulešová), společně zastavujeme u hospody, kde sedí pár cyklistů. Chlapík (Trempich) mi nabízí svou duši. Jakože po 25 km dáš někomu svoji duši, kterou sis vybral třeba místo spacáku a tím pádem i místo spánku? V duchu smekám a doufám, že nebudu muset přijmout. Naštěstí mi paní (Martina) půjčila lepení, za což děkuji. Později se ukázalo se, že díky ní jsem odjel zbytek svého závodu. Oba odjíždí a já hledám díru v duši, naštěstí se podařilo a i já mohu pokračovat!

Pak se mi jelo celkem normálně, počasí na jedničku. Cesta relativně ubíhá, alespoň mi to tak přišlo, až někam do Lovosic. Tam už jsem samozřejmě cítil nějaký úbytek sil, ale to co, přišlo pak, mě úplně vyčerpalo. Já zvyklý, že můj celý výlet obsahuje možná jeden, dva kopce, které když absolvuji, tak mám vyhráno, tak se pachtím kopec za kopcem. Nápor na fyzičku i na hlavu. Některé kopce už jdu pěšky. Rvu do sebe všechny možné tyčinky apod., ale nepomáhá to. Začíná se stmívat (mohlo být kolem šesté) a na mě jde krize, nevím, jak se říká český stavu "bonking", ale jedu lesem je mi blbě. Pak si sedám, piju, odpočívám a přemýšlím, jestli je reálné, že ten závod ujedu. Do té doby jsem si myslel, že pojedu dál a možná, že ani nebudu spát. Po odpočinku zase kus ujedu. Nelepší se to, naopak. Přijde mi, že jedu rychlostí 5 km/h a že už nemá smysl dál se snažit, protože takhle nic neujedu. Pokaždé, když jsem slezl z kola, chytla mě křeč do nohou, já vyjekl bolestí… Před tím největším kopcem (myslím, že někde u Hradišťan? Sjiždělo se z něj do Červeného újezdu) si sedám a přemýšlím. Pak si naťukávám telefonní číslo pořadatelů, koukám a přemýšlím, jestli to zmáčkout. Bylo mi smutno. Z toho, že to nedopadne, jak jsem doufal, že si neodvezu ten zážitek, který jsem chtěl. Po asi 20 minutách se rozhodnu, že nemá smysl tu být na jednom místě a že se budu hýbat dopředu, i kdyby pěšky, a že zkusím přespat a uvidím ráno, jestli budu schopný jet dál.

Vyšlápl jsem skoro až na vrchol kopce, tam jsem někde zakempil. Bylo asi 9 večer a já jsem byl úplně hotový. Jako asi nikdy. Nejdřív jsem si natáhl budík na půlnoc, potom jsem ho vypl a říkám si, že budu spát a až se vzbudím, tak pojedu. Jenže já nespal, nešlo to. Nohy mi hořely, já nemohl zabrat z té únavy (jakkoliv to zní nesmyslně). Takže jsem ležel a snažil se usnout asi do dvou do rána. Pak jsem to vzdal, usoudil jsem, že jsem si trochu odpočinul a zase vyrazil. Ale v podstatě jsem dokázal jenom sjíždět a jet rovně, pár následujících stoupání mě připravilo o to málo, co jsem nějak nabral. Dojel jsem do Rané, koukám na mapu a říkám si naprosto zoufalý: PROČ?! Úplně zbytečný další kopec, jak to ti lidi můžou dávat? Nechápal jsem a nechápu to pořád. Několikrát za ten závod jsem si vzpomněl na popis od organizátorů, kde stálo, že je to rychlý a jezdivý závod a nebude třeba do žádného kopce sesedat z kola. Několikrát jsem si to opakoval a kroutil hlavou. Tam jsem usoudil, že končím. Den předtím jsem se nekoukal na čísla (vzdálenosti a tak), jen na mapu. Když jsem se ráno podíval a zjistil jsem, že jsem ujel 140 km a přede mnou je dalších 180 km, došlo mi, že bych to neujel.

Pocity a myšlenky z toho všeho ve mě pořád rezonují. Vypíchl bych však asi toto: Nesmírně jsem si to užil, nelituju jediné minuty a jsem na sebe pyšný. Zajímavé je, že to člověk zjistí až potom, co to skončí. Jsem rád, že jsem vlastně netušil do čeho se pouštím, jinak bych se asi neodvážil. Takový závod se opravdu nedá ujet jen tak, že se jednoho dne zvedneš ze svého kancelářského křesla, kde trávíš většinu času, a ujedeš to. Přál bych si, abys příští rok byla stejná trasa, protože mě samozřejmě mrzí, že jsem viděl jen kousek. A mám nutkání to zkusit znovu a lépe.

TREMPICH

Pich - vtipálek, co nezkazí žádnou legraci, ale taky muž mnoha mouder, vážných momentů a muž s obrovitánsky dobrým srdcem! Musíme se přiznat, že jsme jeho dlouhý článek o Vabanku přečetli několikrát a pokaždé nás při tom pronásledovala bolest břišních svalů od smíchu, jak by řekl Pich, bolest tukového prstence. Shodli jsme se na tom, že Pich by si zasloužil vlastní rubriku minimálně ve Velu.

"Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser!" pravil, a většinou následovala facka, až sem druhou chytnul vo zem.

Nebylo radno se v otcově přítomnosti věnovat jakejkoli činnosti jenom napůl. Ať už šlo vo mytí nádobí, plení záhonu, fotbalovej trénink, nebo pinkání bedbintonu. Nesnášel šlendrijánství a vodbytou práci. Mochs umět hovno, ale pokud ses snažil, cenil to.

Jako dítě sem tu větu nenáviděl a její smysl pochopil až ve chvíli, kdy mi zněla v hlavě sama vod sebe. Až tehdy mi došlo, že věnovat se čemukoli napůl, je bohapustý plejtvání krátkodobě přiděleným pozemským časem.

A jak to souvisí s dnešním vyprávěním? Bohugel, víc než si myslíš….

Když na mě jednoho dne fejzbuk vyflusnul informaci, že Klára Holásková s Tomášem Novotným a Petrem Tichým pořádaj cyklozávod, pozdvihnul sem vobočí a zbejstřil, nejen kvůli parádnímu industrijálnímu logu závodu. Tadle trojice šílenců totiž nepatří mezi úplně standartní uživatele bicyklu, ale spíš mezi magory. Snad mi prominou. Ihned rád vysvětlim, jak sem k tomudle názoru došel.

Moc heskou projížďku jménem Bikehero jezdí kvůli pohodlnějšímu dosažení cíle většina normálních účastníků v létě, kdy je den dlouhej a na kole se dá sedět vod rána do večera. Stejně tak si většina normálních účastníků trasu rozloží do dvou dnů. Počin Bikehero s nemalou porcí kilometrů a eště větším převýšením sem absolovoval, samozřejmě v létě, jako běžnej smrtelník, tak vim, co vobnáší. Jenže Klára s Petrem a Tomášem se jí vydaly zdolat v zimě. V lednu. V mínusovejch teplotách.

Když bylo fšude 20cm sněhu a světlo zhruba čtyři hodiny vod deseti do půl druhý a pět minut votpoledne. Stihli jí absolovovat za den! Za jeden mrazivej den tyvole!! Prostě úplný magoří, jinak tendle druh cyklistů nejde nazvat. K tomu je Tomáš vítěz loňskýho ročníku 1000 Miles Adventure, jen tak pro pořádek, abysme si rozuměli. No a pokud takový magoří pařádaj závody, bejvá to většinou veliká legrace (rozuměj strašlivý utrpení).

Naneštěstí pro mě sem hrozně dlouho prokrastinoval a potřeboval si nějakým počinem pomasírovat ego, takže s přihlášením nebyl důvot votálet. Zejména, kdyš na webovejch stránkach proklamovali, že se jedná vo jezdivej závod. Bez podpory a jakýkoli výbavy, jen se třema nejnutnějšíma věcma. Vabank. Buď vybereš batožinu, spacák a karimatku, nebo montpáky, duši a pumpičku. Šťastnou ruku při výběru přeju.

Tadle pankáčská filozofije se mi moc zamlouvala a nutila mě velice vážně přemejšlet nad tim, že závod střihnu na jeden zátah, což pravděpodobně byla i myšlenka organizátorů. Místo kochačky ve dne, spánku v noci, nonstop ryzí brutalita na dřeň.

Ihned sem začal s intenzivní přípravou na poloprofesionální úrovni. Jak někde pravil legenda Souky – profesionál půlku času trénuje a půlku regeneruje. Já jakožto poloprofesijonál sem vynechal trénink a jenom intenzivně regeneroval. Ostatně jako obvykle. Už je to zažitá rutina, tak co bych teď měnil, viď. Tělo je třeba překvapit.

Po zveřejnění trasy mi normálně ťuklo v buřtíku. Tyvole, Český středohoří! Toe něco jako moje milenka, jesi mi rozumíš. Šumava paní manželka, krásná, jasnozřivá, hebká, nádherná, něžná, fševědoucí a s dokonale ladnýma tvarama. Ale sopečný středohoří? Toe prostě rajcovní jak milenka. Jiný, lascivnější tvary, vlídnější tvář, ale přitom jakoby drsnější. No když už se ocitneš vnu, je to intenzivní zážitek.*

Mam pro ten kraj velikánskou slabost. Velikánskou. A kdy jindy se asi tak dostatečně vykochat středohořím, než na "pohodovým" cyklozávodě, kterej bude jetelnej. *(Žádný milenky samozřejmě nemam a ten počet taky nesouhlasí!)

Jenže jak to tak bejvá, svět potřebuje bejt v neustálej rovnováze, takže neni zasypanej jenom fšeobjímající něhou a láskou, alébrž taky pěkně hutnejma sračkama.

Ve chvíli, kdy sem měl sypat objemy z rukávu jak na běžícím páse, sypal sem půllitry do chřtánu jak na třech běžících pásech. Tata si totiž usmyslel, že ho poprvý v životě něco dovopravdy bolí a po převozu do nemocnice šlo tak nějak fšechno bleskurychle doprdele, potažmo velice, převelice hlouběji. Dva tejdny nadějí a pak bolest. V lepce kromě několika stálejch promilí úplně vymetýno. Ufffff….

Odhodlání dostane vzápětí pěknej hájkik na vohryzek, páč definitivně dojezdil růžovej panter. Co teď tykrávo? Bez kola těžko absolvuju cyklistickej závod. Jindy by se tadle situace hodila jako dokonalá výmluva před táhlou smrtí na trati, ale tentokrát myšlenky na výspuch nemam. Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser. Je třeba okamžitě vyřešit plán B – nový kolo.

Anabázi s koupí novýho kola velikosti XXL, který sem scháněl asi rok a půl a nakonec to dopadlo katastrofou obřích rozměrů, ze který se budu eště dlooouho voklepávat, jenom ve skratce nastínim – rám velikosti XXL neni pro dvoumetrový lidi, i když vam to budou tvrdit nějaký skurvený velikostní tabulky!

Poslední dva tréninky tak absolvuju na pučenym bajku vod Fandy Zvonečka. Ten kluk je eště mužnějšího vzrůstu než já a kolo má vyrobený na míru. Poprvý vživotě nemam sedlovku vystrčenou na maximum a na kole se cejtim pohodlně. Kdyby ale Fanouš věděl, co s bajkem budu provádět, zlámal by mi pazoury a kolo zamknul do sklepa. A mě možná taky. I s partou sfetovanejch negrů s letlampama. Tímto se Fandovi ještě jednou velice převelice omlouvam za újmy na jeho oři.

Dva dny před závodem volá Vrána, jesi ho adoptuju a může se se mnou svézt na start. Toe jasný, že ho nepošlu doprdele, ačkoli vim, že to znamená vožíračku už před startem. Naštěstí fpátek dostanu nebeský znamení, kerejch mam poslední dobou požehnaně, Vránovi navrhnu, že pojedem na start fsobotu ráno vodpočatý a střízlivý. Je stoho trochu smutnej, ale moc nevodporuje. Bestak to hovado za závod vykalí sud a sežere půl krávy.

Fsobotu ráno dorazíme do vesničky Kovanec, kde je start i cíl závodu. Fšichni pijou kávu a snídají. Vrána prolamuje ledy a snídá pivo. Jelikož je vysoce qalifikovanej alkoholik, strhne sebou minimálně třičtvrtě startovního pole. Nutno podotknout, že bez nějakýho velkýho přemlouvání.

Podlou lží se mi daří odolávat a neustále první hlt voddaluju. Chci jet na sucho, jinak bych totiž tendle závod nemoch pojmout pořádně a zdechnul vykropenej ve škarpě.

U organizátorů si nechávam skontrolovat výbavu a jsem nemile překvapen. Minibrašnička pod sedlo na montpáky a duši se taky počítá jako jeden díl vybavení, takže bych musel voželet pumpičku. Výbava jde ven a ke slovu přichází izolepenka. Duše a montpáky sou během pár fteřin navždy spojený s rámem. Bože, eště že to nevidí Fanda. Jakmile třímam lepenku v ruce, zmocní se mě amok a lepim k rámu i trekr a bundu narvanou žrádlem, ke kterýmu se budu dostávat skrz rukáv vomotanej kolem řídítek. Sem to ale filuta!

Moje kompletní výbava se skládá z tůtěch věcí: kolo, helma, čelofka, zadní světlo, navigace, hodinky, telefon, nabíječka, bidon, duše, montpáky, pumpička, brejle, boty, fusekle, dlouhý cyklokalhoty, termotriko, dres, bunda, nákrčník a rukavice. Nic víc, nic míň. V rámci lékárničky eště volim termofolii, která, jak se pozdějc ukáže, byla naprosto k hovnu a kdybych jí nebral, udělal bych líp. Když tak nad výbavou přemejšlim, furt sem toho vez nějak moc

Před desátou se řadíme na startovní čáře. Koukam kolem sebe a nestačim zírat. Tyvole, fakt jako někdo potřebuje tři batohy? Jeden na řídítka, jeden do rámu a jeden na záda? Co v nich veze, když už všechny tři možnosti volby vyčerpal? A jakto, že sebou kurva veze karimatku, evidentně lepení, pumpičku, kemlbeg a podobný píčoviny?? Ale co, každýho svědomí, jak vojebává pravidla. Já tu nejsem vod moralizování, ale vod umírání. A to teprve přijde.

Chvilku po desátej zazní startovní výstřel a vyrážíme na trať.
"Gdepa se budem pohybovat?" zaslechnu Vránu.
"Gdepa asi tyvole, na chvostu přece, jako dycky!" plácam si rukou do helmy.
"Tak já jenom pozdravim…" nevim koho jel pozdravit, ale vod tý doby sem to hovado Havránkojc neviděl.

Ale mělo to tak bejt. Plánoval sem cestu do hlubin duše a ve dvojici by to těžko klaplo.

Startovní pole chrtů mi po pár stech metrech zmizelo v nedohlednu, ale nikterak mi to žíly netrhá. Cesta bude dlouhá, neni kam spěchat.

Už před Všelisama byla možnost míjet první sprintery, který na louce postráceli věci a vraceli se spátky. Jo, tovíš, kdybyste vezli hovno jako já…

Polňačky střídal asfalt a vopravdu to jelo. Jenže hodnotit ultra závod po pár kilometrech je blbost a tak se nenechávam zbytečně unášet pozitivníma myšlenkama. Nicméně vyhlídka Hradišť je pěkná a doufam, že takovejch nebolestivě vystoupanejch metrů eště pár bude.

Pískovcový skály u Mšena už tak jednoduchý nejsou, ale zato víc lahodí voku. Při sjezdech, kde se závodnící ve smyku řítili ouskou pěšinou vysokým skalním korytem sem si radostí přetahoval bovden. Za mě Mšeno jeden z nejerotičtějších úseků, co sem kdy na bajkpekingu jel.

Skrzevá oldskůl navigaci pak v lesích následovalo chvilku pojebávání do různých cest sem a tam. Ve chvíli, kdy navigace stratí signál a začne jí na křižovatce šipka rotovat jak zběsilá, je zaděláno na problém. Nezbejvá nic jinýho, než trefovat cesty podle vyjetých kolejí předchozích závodníků a zpestřit si jízdu stopováním.

Před Jestřebicema dojedu Petra Höhna. Teda mam dojem, že to byl von, kdo zvolil výbavu špatně. Měl sebou spacoš a karimatku, nicméně tlačil prázdný kolo. Pfůůůůůů, takle na začátku fprůseru? Velice nerad mu nabízim svojí duši, vědom si toho, že z Vabanku se tim stává Bezvýbavy. Naštěstí pro voba byla v Jestřebicích plná hospoda cyklistů ochotnejch pomoct a tak sem si duši moch eště chvilku ponechat. Věřim tomu, že todle byla první pomoc zhora, páč hodit defekt pár desítek metrů vod cyklohospody, to se často nestává. Nechávam Petra napospas osudu v hospodě a frčim dál.

Ve Vidimi koukam a vidim zase parádní výhledy. A dvě cykloženy. Hedvika a Martina. S Hedvikou Reichlovou a Martinou Hulešovou se chvilku vezem společně a docela nam to de vod pedálu. Za Želízama sou zase nějaký skalní reliéfy. Pro tydle krásy se člověk na kole lopotí jak hovado a chca nechca se usmívá i na duši. Holky si to chtěj vychutnat trochu víc a rozhodly se tu poobědvat. Toho využívam k trháku a posunuju se celkovým pořadím z předposledního místa na předpředposlední.

Za relijéfama následuje chvíli trošku taková jebárna, ale nic, co by stálo za nadáfky, nebo pozdvihnutý vobočí. Spíš sem měl nějakou krizičku, ze který mě dostala Papírna Štětí. Industrijální fandové už vědí. Vyhlídka pod letištěm, přímo nad papírnou, v pozadí Počáply, to musí zahřát u kouřovodu nejen milovníka vertikálních objektů.

V Lounkách se najelo na cyklostezke podýl Labe a kilometre naskakovale zběsile. Než sem se nadál, ukrajoval sem 74 kilometr závodu, kde Vrána hlásil zastáfku na pivo. Ať sonduju lokály sebevíc, nezahlídnu ani jednoho závodníka. Fakin! Slinu mam jak baset, jedno bych polknul, vo tom žádná, ale copa můžu? Buď to dělej pořádně….

V Klitoměřicích zase potkam holky. Jedou na pivo. Achjo. Rači hodim voko na další komín, vodhadnu vejšku a pustim to prudce vlevo, přes most, rovnou k Ohři a do Terezína, kde mě upoutala mramorová deska s fšeříkajícím nápisem:

Občané, nezapomeňte na zločiny spáchané komunistickým režimem na našich spoluobčanech v letech 1948-1989. My nezapomínáme! Konfederace politických vězňů ČR.

Úplně mě zamrazilo, jak někdo může dneska tvrdit, že za komoušskejch sviní bylo líp. Chtěl bych vidět ty, co nejvíc plačou třeba nad cenzurou internetu, kdyby jejich názory cenzurovali třeba v Bartolomějský.
Naštěstí se myšlenky hned vodebraly jiným, lepším směrem, páč sem vjel do Bohušovic, kde stál pro změnu komín. A helemese, dopa ho tak pěkně vopravil? To mušeli bejt nějaký móc šikovný klucí! Že by vysoke-kominy.cz ? (neskrytá reklama)

Jedem dál, neni čas strácet čas. První kilo se blíží kvapem, stejně jako vertikály cementárny Čížkovice. A to mi dělá dobře na čuráka! Na dohled Lovosice, jde to hladce, komínů tisíce, je mi sladce, přede mnou Radostice, to bude ejakulace fkapce. Nojo kamaráde, jenže takový šprýmový rýmy byly na delší dobu poslední. Jednak do Radostic to byl kopec buzerant a něco mi řikalo, že to je teprve začátek utrpení. Druhak se mi urval držák na bidon.

Tykrávo, hliníkovej držák na bidon si prostě jen tak řek "ten Pich je ale zmrd, už mu dál nebudu sloužit." a biiiim, ulomil se ve vobou podýlnejch svárech najednou. Normálně bych se zhroutil, protože kolo bez bidonu je kolo bez pití a na takovým závodě bejt bez pití necheš. Deeprese ale netřeba, když máš pomoc zhůry…. lepenka v kapce přece! A tak sem se jal držák přilepenkovat k rámu kola.

Naneštěstí sem ho přilepenkoval bezmyšlenkovitě i s lahví, což sice znamenalo, že bude v držáku láhef držet, ale když se budu chtít napít, musim zvednout bicykl nad hlavu a naklonit rám pod takovým úhlem, aby z petky vyteklo dostatečný množství tekutin na napití a nebylo ho převeliký množství na mý hrudi, potažmo sixšpeku.

Hele, po prvním pokusu sem zalitoval, že nevezu čistou vodu, ale sladkou matonku. Ulepenej sem byl jak šlapka po bukkake karaokke a mušky začly dotírat.

Jistě, moch sem urvat lepenku a napít se normálně, ale když nemáš nekonečný množství lepenky, abys přidělal láhef spátky k rámu a kapsy cyklodresu máš narvaný jesenkou protože přece i Milan Hanyk jezdí na jesenku a ty se mu chceš vyrovnat aspoň konzumací cukru, musíš prostě požívat tekutiny s kolem nad hlavou.

Situace kolem pití nebyl ale jedinej problém. Další důvod k tuhnutí úsměvu na rtech a svalstva v nohách bylo překonávání nejvyššího bodu na trase. Vod Mrskles už to bylo silně hrubé a kopec buzerant se změnil na kopec skurvenej buzerant. Ne, že by to nešlo jet, asi jo, ale ne s tim ozdobným tukovým prstencem kolem pasu a absencí svalů.

Nebejt Martiny Hulešů, která mě dojela, možná bych si tam někde tiše poplakal bolestí, ale bylo mi to před ní blbý, taxem jenom dělal, že mě jakoby trochu tahá sval a musim radši tlačit. Snažil sem se přitom i trochu usmívat, ale spíš to vypadalo, jako bych ze fšech sil zadržoval řídkou stolici.

Naštěstí i ta nejskurvenější vrstevnice se jednou zlomí a začne směřovat dolů. Blbý je, že co deš nahoru dvě hodiny, sjedeš za pět minut a tak sem za chvilku zase tlačil kolo za Měrunicema v lese. Skrzevá stáfkující navigaci sem si tlačení protáhnul zhruba vo čtvrthodinu pobíháním skopce do kopce a marný hledání stop několika bicyklů, pročež zapracovaly nervíčky.

Bejval bych fší silou jebnul kolem vo zem a kopnul do něj, ale jesi si fspomínáš, mam bajk pučenej vod chlapa, kterej je větší vo půl hlavy, má vo několik kilo svalů víc než já a pouhym máchnutím ruky láme železo, takže sem se trochu uklidnil jesenkou, vydal hrdelní řev do hlubin lesa pak našel správnej směr.

Na louce nad Lahovicema je nádhernej výhled do Středohoří. Po krušnějších chvilkach zase něha a láska ftopu. V dálce vidim, jak se kolem Raný vznáší hejno paraglajdystů. Ten kopec úplně trčí z údolí. Doufam že na něj, nebo na jinej podobnej nepojedem. Následuje sešup dolů, kde je v Lahovicíh improvizovaný depo pro závodníky vod nějakýho místního chataře. Měl fšechno, kromě bindrů nebo lepenky. Nebo novýho držáku na bidon. No nic, jedu dál. Těsně před Libčevsí na mě pod višňovou alejí číhaj kluci s foťákem. Místo nějakýho plkání jim akorát zamávam a počekuju večerku.

Mam to za minutu vosum. Pan prodavač už uklízí květináče před krámem a sotva vypadnu z kvelbu se žrádlem a kotoučem lepenky, zacvaknou za mnou železný mříže. No kurva, to bylo fakt vo fous. Další pomoc zhůry? Díky! Tadle byla velice zásadní. Bez ní bych totiž pár dalších kilometrů neměl co jíst ani pít. A už vůbec bych neměl lepenku. Děkuju tam nahoru, usmívam se a žeru bagetu. Během její konzumace předělávam uchycení držáku na pití. Vymotávam téměř celej kotouč průhledný lepenky, ale držák drží jako přivařenej a petka v něm taky. Pichu, si génijus!

Najezenej, napitej a s fungl novým držákem, kterej Fanda nesmí vidět, vyrážim ukrajovat další kilometre. Sem zhruba na stotřiceti, takže mě eště čekaj necelý dvě kila. Při tej představě na mě dou mdloby. Chmurný myšlenky se snažim zahnat matematickejma počtama.

"Na zbejvajících kilometrech do cíle už je jednička. Raduj se, Zendo, jupí." přesvědčuju se trochu marně a vrham se lechce zasmušile do podvečerní náruče Středohoří s Martinou Hulešů v zádech. Fšude vůkol trčí různě velký kopce a kopečky jako cecavy.

Stálá erekce něhomíra povadne ve chvíli, kdy zjistim, že se nevyhnu paravrchu Raná. Jesi sem něco dneska vážně nechtěl, tak plést se glajdystům pod šňůry.

Ve chvíli, kdy tlačim bajk do krpálu a sotva lapam po dechu, volá trenér. Jak prej mi to de. Řve smíchy, když slyší moje sípání. Co asi může tyvole vydávat za zvuky vepřoid, táhnoucí se po 140km do brutálního kopce? Hovado! Taky se úplně plácam do stehen. Ale jenom v duchu, aby mi neupadly nohy, eště je asi budu potřebovat. Na vrchol se dostanu až v pozdní hodinu a výhled na Počerady se tim pádem utápí fšeru. Sjezd k letišti eště stihnu bez čelofky, ale dál už jí musim roužnout.

Zejména úsek u Břvan vyžaduje dostatek svitu, trpělivosti s rotující navigací, motorovou pilu a lano ke spuštění bicyklu z útesu.

Pro mě, šeroslepce nastala nejdivočejší část závodu. Za tmy sem do týdle doby jel akorát z práce cestou, kterou znam naspaměť, nebo z hospody ve stavu, kdy sem stejně nevěděl, jesi je den, nebo noc. Na časovej plán 30h mam pár hodin polštář. Prostě pojedu a až bude krize, budu jí řešit operativně a budu flexibilní.

Tma je čim dál hutnější a přede mnou Chánov…
Začíná noc!
Drž hubu!

Náznaky únavy a touhu po spánku spolehlivě zažehná pach spálenýho plastu a cedule Chánov. Je zajímavý, jak je ftutom kraji komplexně špatně udělaná elektrika. Furt tu někde hoří kabely. Chudácí místní obyvatelé sou stoho hoření takový snědší mi přijde.

Mnohem výživnější než Chánov byla večerní náfštěva Mostecký benzínky Fill. Krom ní už nebylo mnoho možností, kde se občerstvit do temný noci. Jakmile sem zastavil, měl sem kolem sebe dva kamarády váguse a tři kamarády romy. Pro jistotu sem si kolo přilepil zbytkem izolepy k ruce a vešel na benzínku.

Ček nikdy neví. Obsluha mi dovolila krom nákupu dvou baget, jednoho piva a kofoly nabít hodinky, na který sem zaznamenával trasu. Počítal sem, že tady oslavim nejdelší vzdálenost zdolanou na kole na jeden zátah. 160km už je na tlustokožce celkem slušná porce a teoreticky se tu lámal chleba. Teď už by mělo do cíle zbejvat míň, než mam za sebou, což je dycky veliká fspruha pro hlavu a její matematický hrátky.

Naneštěstí mě vopsluha nenápadným pohazováním si vystřelovákem a pokejváním hlavou ke dveřím vykázala ven na čerstvej vzduch. Během pichosekundy sem měl za zády nechtěný přátele váguse a romy. Vágusové byli mnohem milejší. Ptali se kam jedu a proč a že sem teda jakoby dobrej, ba i šťastnou cestu mi nakonec popřáli. To bylo vlastně fajn setkání, kromě toho příšernýho smradu.

Přátelé romové už si tak přátelsky nepovídali.

"Pane, kolik stojí to kolo?" znervózněla mě hned první otázka, ale nedávam nic najevo a zachovávam poukrfejs.
"Nevim, mam ho pučený vod kamaráda."
"To je moc pěkný kolo, pane. Asi bude drahý."
"Za hliník dneska moc nedostanete klucí." chci nahodit humor, ale naštěstí větu polknu hned v zárodku, protože romů s cikánskou krví už je tu pět a stojej kolem mě v půlkruhu.
"Most je nebezpečný město, pane."
"Díky za upozornění, to je dobrý vědět." nehnu ani brvou a dál sebejistě ukusuju bagetu, ačkoli mi v hlavě houká výstražná kontrolka a řve: HNĚDEJ POPLACH!! HNĚDEJ POPLACH!!

(Rasistickej dvojsmysl týdle hlášky mi došel až teď při psaní a směju se vlastnímu ostroftipu jako hovado, kdybyste to chtěli vědět Kdo má rád černej humor, může se smát taky, já to neřeknu.)

"Moc nebezpečný město."
"Kurva, už vynechal i pane." Kontrolka v hlavě ječí jako pominutá.

Pomoc zhůry číslo padenáct. Přijíždí policejní auto, zastavuje u benzínky a muži zákona jdou lustrovat přítomný bezdéčka.

Paráda, teď ty snědý klucí eště chvilku nechaj kudly fkapcách. Využívam situace, svlíkam se do půl těla a voblíkam k dresu termotriko a bundu. Možná cikány vyděsil muj tukovej prstenec, když pohledem na něj zjistili, že jejich žabikuch tolik sádla nepropíchne, nebo pochopili, že kromě kola, energetickejch tyčinek a jesenek fkapce mam fakt hovno, nebo je vodradila přítomnost uniforem, to nevim, ale každopádně se sebrali a šli kvapem do hajzlu.

Nabíječku s hodinkama vytrhnu ze zásufky i s kusem vomítky, nevotevřený pivo nechávam na parapetu kamarádům vágusům, sedam na kolo a mizim pryč, dokud mam na čem.

Vůbec mi ftom romským kvapíku nedojde, že se motam kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie a komína bejvalý porcelánkly Carl Spitz, takže sem ochuzen vo další z kochacích zážitků. Ale popravdě – i kdyby mi nezvedly adrenalín místní indijání, nekochal bych se ani náhodou. Byl sem rád, že sem rád a jenom tupě ukrajoval metry, potažmo kilometry.

V noci má člověk spát a ne čumět do navigace a potácet se kamsi nazdařbůch na kole. S mojí šeroslepostí sem rád, že zaregistruju 180m vysokej komín Teplárny Komořany. Kdyby nebyl tak debilně vysokej a nebilkal, určitě bych do něj vrazil napřímo rypákem, tak velký hovno vidim v noci na kole.

Todle by Vam mohlo pomoct v představování si situace, jak moc sem byl fprdeli za Ervěnickým koridorem Bíliny. Tam sme nejdřív jeli podýl kolejí, rovinka a dlouho asfalt. Nic zákeřnýho. Jenže podjedem koleje a vlítnem rovnou do křovin. Přechod z asfaltu na pěšinu sotva pro srnky, spíš pro zajíce, nebo jiný hraboše mej orijentaci způsobuje nemalý potíže. Ve chvíli, kdy pěšina scela zmizí a navigace odmítá i náznaky spolupráce, upadam do deprese. Někde tu přece musí bejt cyklostezka, která mě navede na tunel pod kolejema.

Jenže vidim akorát kmeny stromů, stíny a tmu. Zhruba deset minut se marně snažim najít tunel s cyklostezkou. Nakonec kolo vytahnu křovím na kolejiště nad tunelem a snažim se dostat na trasu na druhej straně. Během úprku před lokomotivou a za nehoráznýho klení se skoro zřítim z toho zasranýho tunelu, kterej sem nemoch najít. Todle kurva nebude dobrý, todle fakt nebude dobrý. Poprvý mě vážně jímá myšlenka, že na tydle noční taškařice prostě nejsem stavěnej a budu muset vzdát. 180km za mnou a 140km do cíle.

Čelovku už lepší neseženu, Fénix svítí tak, že protijedoucí auta na mě zběsile blikaj dálkovejma a troubí. V ovětlení chyba neni a přesto sem tu málem přišel k úhoně. Potřeboval bych cigáro. Vydejchávam šok a zvažuju pro a proti. Noční jízda neni pro mě, to je jasný. Na druhou stranu, někdy se musí rozednít a pokud urazim v noci aspoň 40km, v neděli kilo doklepnu.

"Přece se nevzdáš tak snadno, dyť seš fyzicky v pohodě." jako bych slyšel tátovo vlídnej hlas. Vyhrknou mi slzy z vočí. Jako jo, fyzicky sem to čekal mnohem horší. Podle předpokladů sem měl bejt dávno mrtvej. Nohy sice bolej jako kráva, únava brutální, ale křeče žádný, technika funguje, tak proč bych měl vzdávat? Nene, nevyseru se na to.

"Jo, to dam!"
"Jo, kurva, dam to!" hecuju se nahlas. Téměř hmatatelně cejtim, že je tu táta se mnou a usmívá se. Přes slzy hovno vidim, ale to je fuk, stejně je tma. Nasedam na kolo a jedem dál. My dva.

Koryto Vesnickýho potoka je docela přívětivý a k vyhlídce na důl Šverma se dopotácim tak nějak v klidu. Pak ale vypukne zlý zlo. Stoupání jak kráva, navigace mě tahne úplně jinam, a svěřepě ukazuje špatnej směr eště víc do kopce někam na Jezeří, nebo Jánskej vrch. Jaxi tak zoufale tlačim kolo napříč vrstevnicema, pár metrů přede mnou vyskočí z křovin obří zvíře s kurefskejma rohama. Hnědej poplach se nekoná, protože sem se stihnul posrat. Zmrdskej muflon! Doufam, že ho přejede rypadlo, kokota!

Vyhlídka na zámek Jezeří by nejspíš byla za dne moc krásná, ale je noc, vidim hovno a sem vyčerpanej jak senkrovna. Stav začíná bejt víc než kritickej, kokainový bombónky Bloks už nepomáhaj a myšlenky na ukončení závodu se opět derou na povrch. Za hodinu a půl necelejch deset kilometrů, to neni závratný tempo. Plánuju dojet do nejbližší civilizace, tam najít lavičku a ulehnout na ní.

Doplácam to z posledních sil do Černic, kde bůchvíproč ulehnu na tamním hřišti místo na lavičku na betonovej chodník vedle dřevěný hradby, pod hlavu hodim helmu a přikreju se termofólií. Fakt sem byl vyřízenej, takže mi víčka zaklaply hned, ačkoli byla ukrutná kosa. Jesi sem dovopravdy spal, nedokážu posoudit, protože sem vnímal jenom to, jakej hluk dělá termofolie, pod kterou vibruje zmrzlej člověk.

Vod jistý smrti smrťoucí mě po hodině a kousek zachránil zvuk cvrčka. Šacoval bych to na Martinu Hulešů, která byla ftěsnym závěsu za mnou. Fstávam a furt se ukrutně třesu zimou i s termofólijí. Kdybych se teď šel vychcat, třikrát si ho vyhonim, aniž by se mi postavil. "Snídam" housku se špekem, na kterou vymačkam zbytek jesenky. Mňam dopíči!

Nevěřili byste, jak moc to bylo dobrý. Špek s jesenkou. To doma nevymyslíš. Doplnim to dvouma kokainovejma bombonama, zapíju ledovou matonkou a nasedam na kolo. Po padesáti metrech skoro dostanu infark, protože na náfsi je hospoda plná lidí. No tyvole… Chci vydat příšerně tesknej hrdelní zvuk, ale tatův hlas mě uklidňuje.

"Dyť by ses tu tyvole vožral a ráno jel leda doprdele."

Na to nemam co říct, páč je to samozřejmě pravda. Teď už se tam vohřát nepudu. V duchu poděkuju a jedu fstříc tmě. 130km je hratelnejch a pokud je dokážu zdolat za 13 hodin, sem v Kovanci kolem čtvrtý votpůlne. Předemnou je Litvínof, Duchcof a Teplice. Tři města, který bych moch i za tmy projet. Dyť se přes města nemůžem jebat nějakejma mílařskejma chujkama. Do Jiřetína hned hesky asfalt, pak zpevněný cesty po loukach, v Záluží zas na asfalt a hurá pod městský osvětlení. Po pravej ruce dýmá a chrčí industrijální Chemopeklor. Takhle by to šlo, to Zendu ba i v noci.

Klasicky ale nemůže bejt furt jenom něha, takže jedna věc je radost z jízdy a druhá věc problém s navigací na exponovanejch místech, kde trasa vede nějakejma zkratkama. V Loučnej za garážema opět zběsile hledam cestu křovinama a navigace mi vůbec nechce pomoct. Mam sto chutí jí poflusat. Sem hodně smutnej páč mě todle bloumání dokáže vyčerpat eště víc než následnej kopec na Salesiovu výšinu. To se prostě myšlenky na ukončení fkrádaj ať chceš nebo ne.

Měl bych se blížit k Oseku, kterej sem chtěl míjet v době, kdy bude mít Klášterní pivovar votevřeno a odměnit se tam. Jenže na to sem moc pomalej jezdec. Nebo moc rychlej. Záleží na úhlu pohledu.

Nakonec z Oseka nevidim ani ceduli a místníma lesama se propletu až do Duchcova. Penny má ve čtyři ráno samozřejmě zavřeno, stejně jako benzínka hned vedle. Do Zabrušan to docela vodsejpalo a nějakej kilometřík se podařilo ukrojit. Jakmile projedu Štěrbinu, začne bejt vlchko. Nebe skrápí deštěm nejen cestu, ale i mojí zmrzlou tělesnou schránku. Fakin! Na neděli hlásili celodení přeháňky, takže se s deštěm dalo počítat, ale doufal sem potají, že začne chcát třeba až ve vosum, případně eště dýl.

Vdechnu poslední houstku se sušenkou a za houstnoucích kapek ftrhnu do Teplic. Ty se daj projet poklidně. Krom zámecký zahrady, kde je víc cestiček a navigace mě opět přesvědčuje, že si mam koupit lepší model. U Botanický zahrady se spustí brutální chcavec. Tahnu se jak smrad kolem Doubravský hory až k Drahkovu, kde do provazů deště začnou jiskřit první denní paprsky nad obzorem. Po tváři se mi kutálí kapky deště i slz. Cejtim obrovskou úlevu. Déšť je to poslední co by mi vadilo. Do cíle zbejvá 90kilometrů a hutných 230 už mam za sebou. Přichází další pomoc zhůry a zničeho nic přestává pršet. Nad obzor se derou další a další paprsky rozjasňující mojí tvář.

Kolem jezera Milada to frčí krásně a než se ček naděje, čumí na elektrárnu Trmice. Tyvole, kolik komínů a chladících věží už sme minuly? Nemůžu si pomoct, ale tudle trasu vymejšlel fanoušek industijálu, čemuž jsem ohromě rád. Naproti hlavní bráně elektrárny stojí parta profesijonálních hasičů a kouří.

"Dobrý ráno pánové, vidim, že sem na správnej adrese. Vy budete mít jistojistě vody dostatek. Nemohli byste mi trochu načepovat do flašky?"
"Toe jasný, kampa jedete?" ptaj se s úsměvem borci.

Popíšu jim anabázi, uznale kejvaj hlavama a k plnej petce přidaj přání šťastný cesty.

Na konci Trmic čeká několik vrstevnic. Je mi z nich nanic. Ulice se příznačně jmenuje Horská a příjezd do Ústí značně znepříjemňuje. Matně se mi vybavuje vejškovej profil trasy s tim, že před Ústím byl malej hupaneček a za Ústím vod Labe to bude nejspíš pěknej kopec buzerant. Radost vystřídá ponurá nálada, kterej nepřidá ani teréní sjezd na Větruši. Přestávam cejtit prsty. Psychickej staf se trochu zlepčí na benzínce MOL, která je hned vedle trasy. Nikde žádnej bezďák, ani snědej rom toužící se dozvědět cenu kola. Dokonce ho můžu nechat před dveřma nezamčený.

Nasoukam do sebe kofolu, čaj, dvě bagety, nabiju hodinky, votpočnu noham a pln odhodlání se kolem půl vosmý ráno pouštim do zbylejch pětasedumdesáti kilometrů. Do Velkýho Března to celkem jde. Za nim následuje desetikilometrový jebání až do Hlupic zvlněnym terénem víceméně furt do kopce.

Zaplaťpandu, že co vede do kopce, vede i skopce. Následujících 15km za Úštěk tak bylo z těch snazších. V Úštěku mě lechce vyděsila směrová cedule na Českou Lípu a děsila mě až do Dubé. Tam pro změnu začala děsit cedule na Doxy. Mozek vůbec nechápal, co dělam u Český Lípy a Máchovo jezera, když mam bejt u Boleslavi. Dokonce si usmyslel, že mam ject kolem elektrárny v Mělníku, takže mě pastil hroznejma schýzama vo tom, že sem určitě jako jedinej dostal nějakou nesprávnou trasu a do cíle se nikdy nedostanu. Umřu u Máchovo jezera, místo v Mělníce. Toe konec.

Z tutěch zmatenejch myšlenek mě naštěstí vytrhla krásná tlačící vložka kolem Helfenburku. Tykrávo, potácet se rychlostí dva kilometry hodinu, čtyřicet kiláků před cílem, to mou psychiku doslova rozsápalo na kusy. Když už sem si naivně myslel, že je zlý zlo překonáno, přišlo něco, čemu se dá s klidem říct podpásofka. Před Domašicema cesta vedla úsekem, kudy projel naposledy lesácekj lakatoš zhruba před šedesáti lety. Navíc byl plnej popadanejch stromů, takže mílařská jebanice non plus ultra a neseš kolo na zádech i skopce.

Sem úplně zlomenej, zničenej, vyřízenej, objevil sem dno pod dnem, hroutim se a fsteky bych řval, ale nemam sil. Musim si na chvilku lechnout, abych ty síly načerpal. Uvnitř to brutálně vře, bublá a kyne. Pak následuje výbuch sopky.

Kurev, čuráků, hovad a zasranců je ftuchvíli plnej les. Možná sem vymyslel i úplně nový vulgarizmy, který nikdo nikdy eště neslyšel.

"Prooooč kurvaaaa?? Proooč musí každej čurák cyklozávod prznit nošením kol na zádech??" řvu na lesy jak smyslů zbavenej.
"Do syflácký píči spařený, to je fakt nutný zazmrdit 320 kilometrů dlouhej závod tim, že tady budem někde tlačit kola skopce jako kokotí?? Na cyklozávodě??" přeskakuje mi hlas a žíla na čele dosahuje průměru ropovodu.
"Kousek před cílem takle zesrat nádhernej závod!!!" sípu vyčerpaně.

Po vypuštění páry sedim na pařezu s hlavou v dlaních a brečim. Je konec. Nemam kde brát. 285km v nohách, nula spánku a fyzický vyčerpání je dál neúnosný. Teď i psychický. Jel sem z posledních rezerf a defakto se kupředu tlačil jenom matematickejma počtama a chlácholením, jak kilometry ubejvaj.

To se teď dvě hodiny neděje, protože mam za dvě hodiny zdolaný pouhopouhý tři kilometry. Do cíle zbejvá pětatřicet plus něco navíc za vodbočky a bloudění. Nedokážu se přemoct k pohybu. Sem pevně rozhodnutej se na závod vysrat a vzdát. Todle mi za nervy nestojí. Nechápu, proč má každej potřebu dělat z cyklozávodu mistrovství světa v nošení horských kol na zádech. Proklestim si cestu někam na silnici a dojedu do Kovance po vlastní ose. Eště si jen tak chvilku posedim a vedu vnitřní dialog s tatínkem. Kolikátej už dneska? Nebo je to jeden souvislej rozhovor? Jeblo mi už definitivně?

Se spoustou otazníků v hlavě sem se vydal hledat nějakou cestu. Metrový koleje vod hardvestoru úplně mojí představu vo cestě nenaplňujou, ale budiž. Todle musí vést někam do civilizace, kde se na závod můžu vysrat. Nevim, jestli bohudík, nebo bohugel se za chvíli zase trasa stala jetelnou.

Za Domašicema už se line po spevněnejch cyklostezkach a asfaltu, tak tupě šlapu do pedálů. Je mi fšechno jedno. Začíná chcát. Až teď. Nevěřim, dyť mělo chcát celou neděli. Necejtim ani radost, ani fstek, ani bolest, jenom únavu a odevzdání. Tlačim i sebemenší vlnku, protože nohy prostě odmítají do kopce spolupracovat. Chčije čim dál víc. Je mi to jedno. Překlenu 300 ujetejch kilometrů. Trochu mě to vrátí do reality.

Nejsem zas tak marnej tlustokožec. S timhle vědomím se mi jede malinko líp. Vočima tlačim každej ujetej kilometr. Mam dojem, že před Březovicema čekali nějaký cyklistí a povzbuzovali.

"Už to máš za pár, seš dobrej!"

Tyvole nojo! Eště pět kilometrů a mam 320! Plus nějakejch dalších pět a sem fcíli! Krize je frdeli a jedu. Zase řvu jak pičus. Tentokrát dojetím. Já to dokázal.

"Tyvole, táto, kurva já to dokázal!!!" směju se a děkuju mu za pomocnou ruku. Přes slzy skoro nevidim na cestu a je mi to jedno. Směju se fšemu jak magor, protože je nad slunce jasný, že teď to kolo klidně do cíle donesu na zádech i přes polomy a skály a hovna.

Před Kovancem se hodim trochu do klidu, přece nepřijedu do cíle uřvanej. Dvoumetrovej chlap vole aby brečel, dopa to kdy viděl. To se nesmí nigdo nigdy dozvědět.

V cíli, kterej protnu ve 13:18, mě vítaj organizátoří.

"Jaký to bylo? Co bylo na trase nejhorší?" ptá se Tomáš.
"Ty hovado, co to bylo ftom lese za polom? Tos chtěl mermomocí skurvit tak heskej závod?" řítim se na něj s napřaženou rukou, že mu vetnu políček.
"To bylo omylem! To bylo omylem! Vopravdu!" dušuje se Tomáš a couvá před napřeženou pravicí.
"Tyvole, von už je tady." haleká Vrána.
"My přijeli tak před půl hodinou, to sem na tebe moch počkat." směje se, jak jinak než s pivem v ruce.

Neřikam na to radši nic a mířim qýčepu. Přecejen bych si to jedno za vodměnu moch dát. Podle trenéra bych se sice teď měl čtvrthodinku leche vyklusat, ale tykrávo, sory, to fakt dělat nebudu, protože bych zemřel a fšichni vůkol taky. Smíchy.

Jakmile pošlu do žaludku skvělýho langoše a půl piva, sedne na mě brutální únava. Původně sme chtěli v Kovanci s Vránou přespat a vožrat si dršky, ale je mi zima a spánek se neúprosně hlásí vo slovo. Rozloučíme se a jedem domů.

Jakmile se vřítíme za Benátkama na dálnici, nedokážu udržet voči votevřený a musim zajet na benzínku. Hodinu tam pořežu na sklopenej sedačce pár polínek. Za pomoci redbulu a votevřenýho vokýnka se můžem dál sunout domů.

Vyhodim Vránu na Vinicích a těšim se na domácí teplou sprchu a postel. Jenže co čert nechtěl, klucí šli akorát z nohejbalu, taxem musel s nima do Saloonu na dvě. To by bylo, abych ten úspěch nespláchnul. Tak na zdraví tam nahoru!

Nu, a co dodat závěrem? Snad jen s vodstupem času hodnocení závodu.

Zážitek to byl teda hrubej a z paměti ho jen tak nevymažu. Krom vymrdanýho lesního úseku za Helfenburkem to vopradu jelo, takže tleskam a dávam voba palce nahoru za to, že konečně někdo zbořil mýty a dokázal udělat těžkej cyklistickej závod bez nutnosti brodit řeku, nést kolo čtvrtinu závodu na zádech, nebo vést trasu výlučně po kamenech a kořenech s převýšením šest tisíc metrů na padesáti kilometrech. Za mě skvělý svezení nádhernou krajinou a jako bonus fšudypřítomnej industrijál.

Jestli budu příští rok uvažovat vo nějakým cyklozávodě, tak Vabank je žhavej kandidát na vopakovačku. Pokud bych měl lepší navigaci, nepokoušel se spát, měl trochu víc zimních kilometrů v nohách, moch bych atakovat příjezd na voběd, neřku-li troufale stlačit závodní čas na trati pod 24 hodin. Ačkoli je čas relativní pojem, furt mam někde fkoutku duše touhu s nim měřit síly.

Ne každýmu by se tolik asfaltu a zpevněnejch cest vhodných i pro grevla mohlo zamlouvat, ale za mě to byl nejlepší ultra závod, kterej sem jel, protože se dovopravdy jel. Organizátorům děkuju scelýho srce a fandim jim, ať z nastolenýho trendu neuhnou ani vo píď. Závodů v nošení horských kol je na výběr spousta, ale jezditelný MTB ultra závody aby člověk lupou pohledal.

Vítězové Tomáš Fabián a Tomáš Hadámek by mohli namítnout, že patnáctihodinová projížďka neni žádnej ultrazávod, ale na to sere pes. Pro mě má Vabank punc ultra a fertig.

Pokud si nějakej profesijonální amatér výkonostní třídy Trempich, nebo invalida, chce vyzkoušet dlouhej cyklozávod, můžu Vabank vřele doporučit. Na svý si ale přijdou i sprinteři. Vono ject 320 kiláků plnou kudlu, to chce mít trochu naježděno, bych tipnul.

Celkově dávam 9 z 10 bodů. To aby měli organizátoři co zlepšovat a příště nebylo na trati žádný Domašický přeqapení Nebo aby ještě víc osekali výbavu a člověk byl fakt odkázanej na náhodu, osud, karmu, nebo pomoc náhodných kolemjdoucích. Je otázka, jak moc se dá podvádět s knotama, nebo duší fkapce, když některejm nebylo blbý podvádět s výbavou už teď

Jediná kaňka tak zůstává bizoní kovid, kterým sem vodsral pokus vo spánek. Deset dní fposteli s teplotama mě moc nebavilo.

Díky moc Fandovi Zvonečků za pučení kola, Kubovi za tréninky a trpělivost a Peťovi za stálej servis.

A taky díky fšem, co dočetli až sem. Nebujte se, teď zas dlouho nic podnikat nebudu.

Posílam lásku.
Pich

Článek i s fotogalerií zde: https://www.trempich.cz/