Tomova obhajoba na závodě Bohemia Divide 2024

1. místo s časem 2 dny 4 hodiny

Sobota 21. září 2024 

Je 12 hodin a náměstím ve Vyšším Brodě zní siréna, která startuje 7. ročník závodu, jehož trasa vede napříč Českem z jihu na sever. Je to můj 6. start na této úžasné akci. Na startu spolu se mnou stojí dalších 124 závodníků a jedná se tak o rekordní počet účastníků. Ještě před startem závodu jsem se snažil sám sobě namluvit, že ačkoli jsem obhájce loňského vítězství, pokusím se to letos celé víc užít a méně závodit. Hlavním důvodem byl můj start na akci Istra Land, která startovala pouhých 6 dní po startu bohemky. Hned v prvních kilometrech je mi ale jasné, že to zase nedokážu. Prostě to musím jet na plno. Měním proto plán a pokusím se dokončit co nejrychleji. Čím dřív budu v cíli, tím víc času přece bude na regeneraci.

Prvních 175 km vede po česko-rakouské hranici dost odlehlými místy s minimem možností na dokoupení jídla a vody. Jídla mám dost na prvních 24 hodin, s vodou je to horší. Vezu 2x 0,75litrové bidony a už po 70 km jsem skoro na suchu. Naštěstí na 102. kilometru vede trasa okolo kostela v Dobré Vodě, kde je pramen s vodou, a tak tankuji plnou. Poprvé tady taky potkávám Lukáše Klementa, který byl tou dobou na prvním místě. Než ovšem naplním bidony, je zase pryč. Když na 129 km projíždím Českými Velenicemi, míjím u jedné z místních benzínek Lukášovo kolo a dostávám se tak na první místo. Já mám první zastávku na nákup zásob naplánovanou až na 180. km v Nové Bystřici, jídla mám pořád dost, a tak tedy v Bystřici dokupuji jen colu, vodu a red bull, než pokračuju dál do České Kanady. Když po dalších 100 km jízdy přijíždím do Polné, pomalu ale jistě na mě jde krize. 300 km za 13,5 hodiny se začíná projevovat a jde na mě spaní. Pokouším se tedy doplnit energii a jím a jím, až sním vše, co mám. Krize sice ustupuje, ale pro změnu přichází bolest žaludku z toho, jak jsem se přejedl. Naštěstí mi pomáhá cola a než se rozední, je vše zase ok a já za východu slunce vesele pokračuji dál. Těším se na teplé kafe do Pardubic, kde chci posnídat a dokoupit zásoby na další cestu. Nakonec se místo teplého kafe odměňuji studeným pivem. Tato pardubická zastávka byla mou první pauzou trvající déle než 5 minut. Pomalu se blížilo prvních 24 hodin závodu. Rychle kouknu na tracking, abych zjistil, jak jsem na tom. Když zjišťuji, že další závodník je za mnou více než 40 km, jsem překvapený. Přišlo mi totiž, že mi to v noci moc nejelo. Rovinky mezi Pardubicemi a Hradcem mě moc nebaví, o to se snažím jet rychleji, ať to mám co nejdřív za sebou. Silný protivítr je bohužel proti mně.

Po 24 hodinách od startu přijíždím do Holic a počítač ukazuje ujetých 438 km. V ten moment mně blesklo hlavou, že by se to možná dalo zajet pod 2 dny. Vím ale, že konec bude výrazně kopcovitější, a navíc by to znamenalo i druhou noc beze spánku. Po nekonečných rovinách ale kopce již toužebně vyhlížím. Pár kilometrů za Hradcem Králové se krajina už začíná příjemně vlnit a přichází úsek, který mě naprosto okouzlil a líbil se mi z celé trasy nejvíc. Od zámku Hrádek u Nechanic přes Chlum, u kterého se odehrála největší bitva na našem území a je zde spousta pomníků a mohyl, které ji připomínají. Je to místo, kolem kterého jsem již mnohokrát projížděl autem, ale navštívil jsem ho až díky bohemce. Dalším příjemným zpestřením byl průjezd Hořicemi, částečně po okruhu legendárního závodu motocyklů 300 zatáček Gustava Havla. Taky i návštěva místních trailů mi vlévá čerstvou krev do žil. Hned za Hořicemi jedeme po krásném hřebeni směrem na Valdice, západ slunce dává tomuto místu punc dokonalosti. Jednou se sem musím vrátit...

Ve vesnici Železnice úplnou náhodou narážím na otevřenou vietnamskou večerku, která mě zachránila, protože nemám co jíst, ani pít. Dokupuji tedy opět zásoby na večer a moc dobře vím, že teď to přijde, ty největší kopce na trase: Tábor, Kozákov, Vysoké nad Jizerou a pak taky mé domácí Jizerky... Tento úsek mi i přes brutální převýšení neskutečně utekl, asi hlavně proto, že mě hodně bavil. Na polské straně Jizerek v osadě Orle, která leží v údolí řeky Jizery, kde se ocitám ve 2 hodiny ráno, teplota klesá na 1,5 stupně Celsia. Oblékám tedy na sebe vše, co mám a jsem strašně rád za zimní bundu a rukavice, o kterých jsem si celou dobu myslel, že je vezu zbytečně. Předchozí noc totiž teplota neklesla pod 12 stupňů a přes den bylo více než 25 stupňů. Ochlazení bylo opravdu výrazné, právě i kvůli tomu se mi začala neskutečně rychle vybíjet navigace. Spěchám proto na horu Smrk, ze které následuje dlouhý sjezd po místních trailech do Lázní Libverda. Při technickém sjezdu se krásně zahřívám a pořád mě to strašně baví, alespoň tedy do té doby, než si všímám měkčího zadního kola. Zastavuji u trail centra U Kyselky, kde poprvé dofukuji. Žádnou díru ovšem nenacházím, a tak jedu dál a doufám, že už to bude dobrý. Bohužel není. Sotva po 5 km zastavuji a foukám znova. Tentokrát už je světlo a já nacházím dírku v plášti a dávám knot. Foukám a doufám, že teď bude již vše v pořádku. Ujedu zase pár kilometrů a zjišťuji, že to v pořádku není. Přidám knot, foukám a jedu dál. Tmel v plášti furt ne a ne díru zalepit. Mám sice duši, ale vozím ji s sebou na závody už více než tři roky a stal se z ní postupem času talisman. Rozhodně ji tak nechci použít. Proto každých 10-15 minut stavím a foukám. Moje mini ultralight karbonová pumpička stojí úplně za hovno a každé dofouknutí tak trvá strašně dlouho. Celá tato patálie se mi vyřešila 8 km od Frýdlantu. Při jednom z dofoukávání lámu pumpičku na dva kusy. Přemýšlím, co dál. Jediná možnost je pokusit se dojet do Frýdlantu. Vím, že to mám 8 km a musím to ujet za 15-20 minut, než bude guma zase úplně měkká. Spurt po 700 ujetých kilometrech a dvou nocích beze spánku, ještě k tomu na měkké gumě, byl silný zážitek. Ale povedlo se!

Do Frýdlantu přijíždím v 8:29 prakticky na měkké gumě, už jen po ráfku. Štěstí je ale při mně. Místní cykloservis Kola Cirkl otevírá v 8:30 a zrovna ve chvíli, kdy přijíždím před krám, pán odemyká dveře prodejny a je velmi ochotný. Dokupuji pumpičku, léčím defekt, a ještě dávám dobít navigaci, na které jsem měl poslední 3 procenta baterie. Všechno krásně vyšlo, a navíc jsem během toho všeho ani nestihl mít žádnou větší spánkovou krizi. To se ale po pár kilometrech rychle mění. Když pár kilometrů za Hejnicemi jedu po Viniční cestě směrem na Oldřichovské sedlo, uprostřed lesů Jizerskohorských bučin si najednou všímám u kraje cesty rybáře v židličce a před ním nahozených prutů. Jelikož tato místa dobře znám, tak vím, že nejbližší rybník je odsud dobré 3 kilometry. Přišlo mi to tedy dost divné. Čím jsem mu blíž, tím lépe a jasněji ho vidím. Až když přijíždím na 5 metrů k němu, mrknu a najednou tam nic není. Je to tady. Halucinace. Do cíle to mám už pouhých 80 km, to už přece vydržím. Měním hudbu ve sluchátkách z country na celtic punk a dalších 45 km utíká jako voda. Pak se stane zase něco divného. Podívám se na cyklopočítač a ten mi hlásí posledních 35 km do cíle. Sotva mrknu a na počítači je najednou do cíle 27 km. Vůbec netuším, co se těch 8 km dělo. Naštěstí přichází kopec vedoucí pod vrchol Luže, docela stojka. Slézám proto a jdu při kole. Za celý závod asi úplně poprvé přichází kopec, který nemám sílu vyjet. Procházka mě opět přivádí do říše lidí a já začínám naplno vnímat. Dostavuje se euforie. Po sjezdu z Luže a po projetí Dolním Podlužím přijíždím do Varnsdorfu. Pod dva dny to sice není, ale po problémech s defektem a přidřeným ložiskem v předním kolem mi to vůbec nevadí. Jsem rád, že přijíždím do cíle, navíc jako první. S časem 2 dny a 4 hodiny. Na druhého v pořadí Itala Samuela Tonella mám náskok hodinu a 45 minut. Třetí Michal Ozogán přijíždí po 6 hodinách. 

Když nad tím teď s odstupem času přemýšlím, myslím, že kdybych šel alespoň na hodinu spát, udělal bych lépe. Určitě bych se posledních 40 km tolik netrápil a možná i výsledný čas by byl lepší. Podobná rozhodnutí během závodů tohoto typu bývají dost zásadní. Mozek už není někdy schopný v důsledku spánkové deprivace racionálně uvažovat a člověk pak dělá blbosti. Tentokrát to ale naštěstí zase vyšlo. Už teď se moc těším na příští ročník, kterého bych se opět rád zúčastnil. Na závěr bych chtěl moc poděkovat Honzovi Švarcbachovi a celému týmu pořadatelů Bohemia Divide za to, co pro nás děláte a jak dobře to děláte. Velké díky patří také rodině a Pellsu, na jejichž kolech jezdím už druhým rokem a vždy se na ně můžu spolehnout.