Tomova 2000 mil dlouhá odyssea

Byl krásný slunečný den 2. července a já stojím opět po roce na startu závodu 1000 miles adventure. Tentokrát je to moje šestá účast na této skvělé akci, a doufám, že snad ne poslední. Oproti předchozím ročníkům je ale ten letošní v mnohém jiný, největší změna je v délce trasy. Nebude to totiž "jen" 1000 mil, ale rovnou 2000 mil s převýšením okolo 70 km. A to je pro mě velká výzva! Ještě před startem jsem měl jasnou prioritu, a sice závod dokončit celý, nevzdat to v půlce. Tomu jsem také vše podřídil a udělal jsem pro to maximum toho, na co jsem v danou chvíli měl. Další velkou změnou pro mě bylo nové kolo Pells Duke FS a jeho osazení komponenty. Mé první kolo s bezdrátovou přehazovačkou, sedlem na míru od Posedla. Od Posedel jsem měl rovněž gripy. Další novinkou pro mě byly pláště Continental, konkrétně Race King ProTection, vpředu i vzadu. Celé kolo jsem testoval již od jara a snažl jsem se vše vyladit a vychytat do nejmenších detailů. Jedinou nevyzkoušenou věcí taky byly gripy, které jsem dal na Duka dva dny před startem a najel jsem s nimi sotva 100 km. Byl to tak trochu risk, ale vyplatilo se, poprvé mě po absolvování mil, a tentokráte dokonce dvojnásobných, vůbec nemravenčily prsty. Necitlivost a mravenčení malíčků a prsteníčků byl přitom v předchozích letech velký hendikep. Trápilo mě to vždy ještě několik měsíců po závodě. 

Stejně dobře, jako zafungovaly gripy, zafungovalo i (po)sedlo – to možná ještě trochu více. Dřívější sedla, která jsem vozil, a že jich nebylo málo, mi vždy dřív nebo později dokonale zničily sedací partie. Mnohdy jsem tak od druhého až třetího dne jel víc ve stoje než v sedě a rozhodně jsem neměl z jízdy takovou radost. Joyseat od Posedel mi ukázalo, že je možné sedět na kole bez problémů více než 20 dnů. Stejně tak bezvadně fungovalo celý závod i kolo, nikde nic nevrzalo, nekřupalo, zadní stavba krásně chodila celých 3430 km. Horší to bylo s vidlicí Rock Shox SID Ultimate… Po zhruba 400 km jsem si začal všímat, že má předozadní vůli, která se postupně stále zvětšovala a chod byl strašný. Upustil jsem proto trochu tlak v předním kole pro zvýšení pohodlí. Celých 3000 km jsem si říkal, jestli to se mnou vidlice vydrží až do cíle, nebo se někde rozsype úplně. Naštěstí to vydržela… Na celém kole jsem tak opravdu nemusel řešit jediný technický problém. Snad jen s výjimkou tří knotů v zadním plášti. Odjel jsem bezmála 3500 km na jeden řetěz (Sram XX1), jedny pláště, a dokonce i jedny brzdové destičky. Úplně obyčejné destičky od Force za 160 Kč za pár vydržely celé míle. Na techniku se tedy opravdu vymlouvat nemůžu. Vše fungovalo na výbornou, až na tu vidlici, která mě ale ve finále taky nijak moc nelimitovala. 

Proč jsem tedy letos oproti plánovaným 17 dnům strávil na trase o týden víc? Začnu hezky od začátku… Po startu jedu v první skupince společně se všemi favority. Prvních 200 km se jede průměrnou rychlostí okolo 20 km/hod, to mi moc nechutná, ale držím se, protože vím, že dřív nebo později se zvolní a pak už to bude tak, jak to mám rád. Víc na pohodu, kochání a užívání si přítomnosti okamžiku. Ještě na neoficiální podporu do Starých Křečan k Martině přijíždíme všichni pohromadě. Já, Tomášové Fabián a Hadámek a Milan Hanyk. Občerstvení v podobě výtečné domácí polévky a pivo mě opět postavily na nohy. Do Křečan jsem totiž přijížděl s pořádnou krizí. Kluci si následně šli do místní večerky dokoupit zásoby. Já jsem měl všeho dost, a tak jsem pokračoval dál směrem k CP1 v Raspenavě v Jizerských horách. Čekal jsem, že mě kluci ještě před CP dojedou, ale na CP jsem přijel nakonec sám, a dokonce jako první. Kluci přijeli pár minut za mnou, dřív, než jsem si stihl lehnout. Na CP jsem měl v plánu pořádně se vyspat. Od startu jsem jel totiž nonstop (465 km) a spánek už to chtělo. Ráno vyjíždím první, chvíli za mnou Milan s Michalem Ozogánem. Oba mě předjíždí na polské straně Jizerek. Chvilku poté, co jsem si zašel na záchod a zjistil jsem, že mám velký problém. Na zadku se mi objevily velké hemeroidy a krvácení. Dost mě to vyděsilo, ale rozhodl jsem se jet dál a doufal jsem, že se vše začne lepšit. Až do Františkova v Jeseníkách, kde je CP2, se to nezdálo být tak vážné, ale spíš než že by se to lepšilo, bylo to horší a horší. Zkoušel jsem různé mastičky, ale při neustálém sezení na kole byla šance na zlepšení menší a menší. Po zhruba 1000 km jsem se rozhodl celou situaci řešit telefonickou konzultací s doktorem. Bylo mi řečeno, že léčba tohoto problému vyžaduje 3 týdny v klidovém režimu a že mi další jízdu na kole určitě nedoporučuje. Naštěstí mi alespoň slíbil poslat erecept s nějakými léky, co by mi mohly pomoct. Čekal jsem, že mi erecept přijde během pár minut, ale jelikož ani po hodině čekání stále nic nepřicházelo, rozhodl jsem se pokračovat od lékárny ve Vizovicích dál po trase směrem na Štítnou nad Vláří, kde byla poslední lékárna na území ČR. Dále už následoval pouze přejezd hřebene Karpat, který tvoří hranice se Slovenskem. Lékárna ve Štítné měla otevřeno do 14:00 hod. a já tam přijíždím před 12. hod. Stále jsem čekal, ale erecept ne a ne dorazit. Když ve 14:00 hod. lékárna zavírá, rozhodl jsem se pokračovat dál na CP3 u Trenčína a dál jsem doufal, že mi erecept dorazí a že mi léky vydají i na Slovensku. 14:52 přejíždím hranici Česka a Slovenska a přesně v ten moment mi přišla SMS s ereceptem. Na CP3 přijíždím už značně zdeptaný, je mi jasné, že šance na boj o vítězství jsou už mizivé. Můj zdravotní stav se stále zhoršoval a časová ztráta, kterou jsem nabral zbytečným čekáním u lékáren a přemýšlením, co dál, byla mnohahodinová. Proto jsem se rozhodl se na CP vyspat a až ráno řešit, co bude dál… Po probuzení jsem se rozhodl zkusit štěstí v lékárnách v Trenčíně. Bohužel však na Slovensku mi řekli, že český erecept je v zahraničí neplatný a že mám smůlu. Rozhodl jsem se tedy zůstat den, dva v zázemí CP a doufal jsem, že se klidem můj stav zlepší.             

Další ráno to zase ale bylo horší, byl jsem už připravený poslat pořadatelům SMS, že ze závodu odstupuji. V tom přijel na CP kamarád Péťa Tichý a řekl, ať to nedělám, že to zvládnu. A pak jsem dostal nápad – na trase mil jela i má přítelkyně Klára, která byla tou dobou někde v Jeseníkách. Rozhodl jsem se tedy, že jí pojedu naproti zpátky do Česka. Z CP jsem vyrazil Vlárským průsmykem do Vsetína, tam sedám na vlak do Hranic na Moravě, kde si následně vyzvedávám i léky. Setkání s Klárou v Hranicích mi vlévá energii, a hlavně i naději. Začínám znovu doufat, že bych s ní mohl dojet alespoň do finishe 1000 mil. Dáváme si společnou večeři v restauraci a vyrážíme dál po trase, kterou jsem již jednou před pár dny jel – přes Hostýnské a Vizovické vrchy k brodu přes řeku Váh a následně opět do CP3 u Trenčína. Po večeři se mi jede dobře, jedeme asi 50 km za Hranice na úpatí Hostýnských vrchů a jdeme spát. Ráno přichází opět šílená bolest. Na kole nemůžu sedět a ani jízda ve stoje bolest nezmírňuje. Proto musíme zastavit a asi na 3 hodiny uléháme v sadě pod strom. Následné rozjetí už se celkem dalo vydržet, a tak se přes další vynucené přestávky posouváme směrem na CP. Léky, ve které jsem doufal, že budou mou spásou, zatím neúčinkují. Trochu mi to ubírá na morálu a chuti pokračovat dál. Navíc mi dochází, že teď ještě brzdím Kláru. Ona mě ale neustále podporuje a je mi oporou. Snažím se to zvládnout a jedeme dál až na CP3, kam přijíždíme společně ještě i s Honzou Havránkem již za hluboké noci. Po asi 6 hodinách spánku a již pro mě obvyklých ranních problémech a bolestech vyrážíme dál směre Nová Sedlice – finish 1000 mil. Ještě toho rána by mě ani ve snu nenapadlo, že bych snad mohl v tomto stavu pomýšlet na zdolání celé trasy 2000 mil. Nicméně jak plynul čas a dny ubíhaly, začal se můj zdravotní stav zlepšovat. Ze stavů nesnesitelné bolesti se po příjezdu do Nové Sedlice stala již jen bolest – ta, na kterou jsem již z předchozích 5 let na mílích zvyklý. Proto ani chvilku neváháme a ve finishi 1000 mil otáčíme a jedeme si domů do Česka do Třebeně pro zasloužený bramborák. Ten je pro všechny finishery 2000 mil s láskou připravovaný v místní bramborárně, kde je cíl tohoto úžasného závodu.

Nevím, zda to bylo těmi léky, setkáním s milovanou osobou nebo tím, co říká zakladatel mil Honza Kopka, a sice že míle léčí. Já jsem ale oproti lékařovým predikcím nepotřeboval na léčbu 3 týdny v klidovém režimu. Stačily mi 2 týdny v režimu 1000/2000 mil. Cestou zpět na druhé tisícovce mil jsem si "užil" ještě spoustu krizí a nepříjemných bolestí, ale potvrdilo se mi to, co už dávno vím. A sice to, že když člověk chce, všechno jde. A když už si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě 100x. To, že se mi podařilo tento závod dokončit i přes problémy, které jsem měl, řadím i nad předchozí dvě vítezství na tomto závodě. Zážitek to byl vskutku intenzivní. Už teď doufám, že se bude někdy v budoucnu 2000 mil opakovat.