Míle 2023 aneb potřetí, a přesto poprvé (1/3)

V roce 2023 se konečně jela tolik očekávaná speciální trasa závodu 1000 miles adventure. Ta namísto klasické 1000mílové trasy byla dvojnásobně dlouhá, s celkovým počtem 3 260 km a s převýšením přes 75 000 m. Tato trasa svou náročností nemá obdoby ani ve světovém měřítku. Start byl v nejzápadnějším bodě ČR v Hranicích u Aše, severní trasou do Nové Sedlice coby nejvýchodnějšího místa SR a následně jihem zpět do Hranic u Aše.

Na to dobré v životě člověk narazí "náhodou"

K mílím jsem se vlastně dostala náhodou, stejně jako ke všemu dobrému v mém životě. Na druhou stranu věřím tomu, že náhody neexistují, děje se nám to, co se nám z nějakého důvodu dít má, ačkoli nám ten důvod může zůstat na hodně dlouhou dobu utajen a my se zoufale ptáme "proč, proč se to muselo stát, proč zrovna mně…" Třeba úplnou "náhodou" (náhodu dám do uvozovek, když už jsme si vysvětlili, že přece neexistují) jsem se dostala k táborníkům, tedy ke skupině nadšenců, kteří ve svém volnu a zadarmo organizují dvoutýdenní letní tábory pro děti, v polních podmínkách, pod stany, s kadibudkami, na úkor vlastní dovolené. Na druhém stupni základky jsem toužila po tom, že budu hrát volejbal. Byla jsem s našima a starší ségrou na dovolené u moře v Chorvatsku a ségra měla s sebou nějaký holčičí časopis, asi Bravo či Top dívku? Já jsem si je nikdy nekupovala, už od dětství mě tady ty holčičí věci moc nebraly, takže jsem si nehrála s Barbie a nečetla jsem holčičí časopisy. Já jsem vyrostla na Folgarovkách, kdy mi spíš celý život bylo líto, že nejsem kluk. Protože když nejsem kluk, nemůže zažívat to, co zažívají Foglarovi hrdinové z Rychlých šípů či Hoši od Bobří řeky. Holky v jeho knížkách příliš prostoru nedostávají, většinou mají jen podřadnou roli, kdy chlapeckým hrdinům poradí, kudy jít, když jdou náhodou kolem. ... Kdyby vám náhodou přišlo, že sem povídání o tábornících či Mirkovi Dušínovi nepatří, tak trochu máte pravdu, ale já se k nim ještě ve svém povídání vrátím, protože k mým mílím patří!

Teď ale zpět k moři - protože mě té osudové dovolené nebavilo válení se na pláži, z nudy jsem nakoukla do ségřina časáku. Tam jsem se dočetla, že volejbal je hrozně cool sport, který zaručeně musí hrát každá správná holka! A tak jsem si našla v našem městě kroužek volejbalu, do kterého jsem začala docházet. Volejbal mě bavil, měly jsme s holkami fajn partu, ale nutno říct, že pro tým jsem byla spíš přítěží, než vítaným zapomenutým talentem, protože moje volejbalové nepolíbení bylo znát. Ani nevím, jak dlouho jsem na tréninky docházela, snad rok, dva? Ale proč o tom povídám? Potkala jsem tam holku, Nikču, která byla správně střelená a se kterou se z nás staly dobré kamarádky. A jednoho dne mi Nikča řekla, že jí vypadla holka do stanu na pionýrský tábor, jestli nechci jet místo ní. Já jsem kývla a jela jsem s ní, jela jsem i rok poté, i poté, a už jsem u pionýrů zůstala - nejprve jako instruktorka, pak jako vedoucí, zdravotnice a teď už mám dokonce i kurz na hlavní vedoucí. Bez tábora si neumím představit léto, a hlavně táborníci jsou má druhá rodina, nemám bližších lidí, se kterými bych si tak upřímně rozuměla a zažívala s nimi tolik věcí.

Cesta k mílím byla trnitá

Stejně tak i k mílím - mé druhé velké letní lásce, bez které by léto nebylo létem, vedla má cesta hodně velkým obloukem. Poprvé jsem o nich slyšela od kamaráda Ládi, který míle v minulosti jel. Láďa je ten typ kluka, který je sportovec tělem i duší, a když něco v oblasti jakéhokoli sportu zvládne Láďa, je nulová pravděpodobnost, že bych to mohla zvládnout i já. Nicméně něco v hlavě se rozblikalo a já jsem poprvé cestou v autě, když jsme se vraceli s bývalým přítelem za bouřky z lezení ze skal, pamatuji si to jako včera, vyslovila nahlas větu, že bych ty míle taky někdy chtěla zkusit jet. No dostalo se mi upřímné odpovědi tak, jak to snad uměl jen on, že taková akce vyžaduje soustavný a letitý trénink, že to není jen tak pro každého a že zrovna já nejsem ten vysportovaný silák Láďa, abych se do něčeho takového mohla pustit. Tím bylo vymalováno, asi to tak přece jen bude a míle zkrátka nejsou pro mě.

Pak s mílemi přišel další kamarád Kuba, který se mil zúčastnil a byl z nich nadšený. Kuba je sice taky velký sportovec, ale snad se neurazí, když řeknu, že v porovnání s Láďou je Kuba více z masa a kostí, a když tedy míle jel a přežil i Kuba, zní pro mě představa toho, že je pojedu a přežiju i já, víc reálně než v případě Ládi. Kuba byl z mil nadšený, nejvíc asi z toho dobrodružství, co míle přináší a z těch srdečných lidí, které člověk při svém putování závodem člověk potká. Pamatuji se, že nám své historky s nadšením líčil v době, kdy já jsem prožívala těžký rozchod. Bylo to pro mě nejtemnější období mého života. Ze dne na den jsem se odstěhovala ze společného bytu v Brně, věci jsem si vezla k rodičům 80 km daleko a do práce, kterou jsem měla v Brně, jsem dojížděla od nich, případně jsem tak různě přespávala po kamarádkách, v autě… V době rozchodu, který se vlekl, byl plný zoufalství, nadějí, dalších a dalších zklamání jsem zhubla 10 kg a řekla jsem si, že nic psychicky těžšího, než byl tento rozchod, na mílích zažít nemůžu. Proto jsem kývla na Kubovu nabídku, že mě zkusí na míle přihlásit. Registrace se totiž spouští přesně o půlnoci na Silvestra a během 2 minut je kapacita naplněna. Já byla v tu dobu na chatě u kamarádů v Orlických horách, kde se mi povedlo přemluvit (moc práce to ale nedalo:)) kamaráda Radka, aby se přihlásil taky, že pojedeme spolu. Radek, Kuba i já jsme se spolu o půl roku později postavili do Hranic u Aše na start, a k úžasu mému i Radkovému jsme se Radek a já po téměř 17 dnech dostali až pod vítězný oblouk. Byla jsem na sebe neskutečně pyšná, protože jsem dokázala sobě, a především bývalému příteli (ano, ten mi už mohl být v tu dobu ukradený, ale asi sami dobře víte, jak to je se starými křivdami), že na to mám! Z těchto mil jsem si kromě opojného pocitu odnesla i něco mnohem víc, a to seznámení se s Tomem. V důsledku covidu se totiž ten rok jeli míle tak, že severní a jižní trasa vedly proti sobě, a tak jsme na sebe s Tomem narazili. Že by další "náhoda"?

Rok na to jsem se pod startovní oblouk postavila znovu, opět s parťákem Radkem po svém boku a s Tomem už jako s životním partnerem. Ten však, na rozdíl ode mě a Radka coby účastníků jižní trasy, vyrazil na severní trasu, a tak jsme si na startu v Nové Sedlici dali poslední pusu a dalších 10 dnů jsme zažívali každý to své mílařské dobrodružství. Díky loňské zkušenosti jsem už věděla, jak neskutečně těžké je loučení se a jaká je to bezmoc, kdy nemůžete tomu druhému pomoci, když to bude potřebovat, nemůžete na něj dohlídnout, aby se mu něco nestalo, nemůžete mu být na blízku. Ano, ani v běžném životě nejsme spolu 24/7, ale ultra závod není běžný život. Tím spíše ne, když jedete na špici, jedete úplnou hranu, nespíte, sjíždíte terény, které by běžný smrtelník měl problém jen sejít, zažíváte všemožné rozmary počasí, kterým čelíte jen tak, s tím málem, co máte. Můj strach o Toma byl a stále je větší po tom, co si člověk uvědomí, jak blízko může být i na milovaném kole fatálnímu nebezpečí. Po nepříjemné zkušenosti na závodě v Jihlavě, kdy pod tíhou únavy skončil jeden mladý život zkušeného závodníka, jsem se začala na podobné akce dívat jinak.

Výzva v podobě 2000 mil - jak s tím naložit?

Když přišel rok 2023 a s ním otázka, zda se chceme účastnit závodu 1000 mil v jeho dvojnásobné podobě, tedy jestli si chceme vyzkoušet ujet trasu dlouhou 3260 km s převýšením 75 000 m v terénu, který svou náročností nemá obdoby, sevřelo se mi hrdlo. Věděla jsem, že pokud se rozhodneme na tyto speciální míle přihlásit, naložíme si na svá bedra obrovitánskou zátěž. A to nejen v průběhu samotného závodu, ale psychicky už v rámci přípravy na závod. A tak zpětně říkám, že pro mě z celé trasy dlouhé 2000 mil bylo nejtěžší období před mílemi. S Tomem jsme každý večer uléhali vedle sede s pocitem, že za několik dní se budeme muset rozloučit a budeme oba vystavení psychické i fyzické zátěži, jakou naše mysl ani tělo nikdy nezakusilo.

Jak to tak bývá, o sebe se člověk nebojí, protože on sám to přece bude mít pod kontrolou, on si to všechno zvládne ukočírovat (ano, je to naivní představa), ale nad tím druhým nemáte kontrolu, nemůžete do jeho osudu nijak zasáhnout. Nebylo to vůbec příjemné období, ke strachu o Toma se navíc přidala spousta otazníků a obav spojených s mou vlastní cestou. Poprvé se mám postavit na start mil bez parťáka Radka – ano, sice už loni jsme s Radkem nevěděli, jestli dokážeme jet stejné tempo po celou dobu závodu, ale loni jsem na jízdu o samotě měla nastavenou hlavu. Navíc jet sám 1000 mil nebo 2000 mil je velký rozdíl. Pokud by se závod jel jen v České republice, neměla bych z jízdy o samotě obavy, největší strach jsem měla ze slovenské části. Při jízdě Slovenskem, zejména během jižní trasy, totiž skutečně nemáte pocit, že jste na Slovensku, ale někde mnohem, mnohem dál na východě. Do toho obavy z medvědů, početné romské osady a pravidlo, že mezi 21:00 a 6:00 se nesmíte pohybovat mimo osídlené oblasti. Předchozí rok jsme to řešili tak, že jsme se v hospodě zeptali místních chlapíků, zda nemůžeme někde složit hlavu. Jako samotná holka bych měla strach toto udělat. Nebojím se spát sama v lese, s tím už zkušenost mám, a i když vím, jak nepříjemná taková noc umí být, v lese vám nikdo neublíží. Naopak se bojím mnohem víc mezi lidmi, kde nikdy nevíte, jaké nebezpečí může přijít. Na jednu stranu jsem doufala, že se s někým spojím, že přece většina mílařů se během mil spojí do různě početných skupinek a spolu to táhnou závodem, na druhou stranu mě tato představa trochu děsila. Mám ráda společnost lidí, ale jen těch, které znám, s cizími lidmi je to o nucených konverzacích a přizpůsobování se. Navíc mám ten problém, že jakmile jedu v obložení ostatních lidí, nepřidává mi to na psychice v tom smyslu, že mám potřebu se s nimi poměřovat. Nerada jsem v situacích, kdy mi to nejede, nechutná, chci se na to vykašlat, ještě ve společnosti jiných lidí. Mám nějaký svůj vnitřní pocit, že musím tomu druhému vysvětlovat, co se děje, nechci ho případně zdržovat, brzdit. A ačkoli musím říct, že reálně jsem od nikoho žádné podobné negativní reakce nezažila, je to něco, co je uvnitř mě zakořeněné, je to nějaký můj limit v hlavě. Asi to pramení z toho, že pořád, i přes několikerá vítězství a zajetí rekordního času na mílích v roce 2022 stále nemám pocit, že bych se mohla rovnat ostatním, že bych byla dobrá cyklistka. 

Snažila jsem se na to, co přijde, nemyslet, protože s nadsázkou řečeno, jsou to starosti mého budoucího já. A když se přeci nezaleknu a postavím se na start, nějak se to vyřeší. A to se i stalo. Na startu jsem kupodivu byla méně nervózní než předchozí rok, kdy se startovalo v Nové Sedlici. Asi to bylo právě i tím místem, protože v Hranicích u Aše se cítíte jinak než uprostřed hor na slovensko-ukrajinské hranici. Navíc bylo fajn potkat se s mnoha známými tvářemi, vyměnit si rychlé dojmy, popřát si štěstí. Nebyl moc prostor řešit své vnitřní obavy. Myslím, že mi pomohlo i to, že jsem v tu chvíli neměla kolem sebe své nejbližší, vyjma Toma samozřejmě. Rok před tím nás do Sedlice vezla moje sestra Dominika se švagrem Pavlem, a když jsem se s nimi loučila, brečela jsem jako želva. Poté, co se ozval signál startu, neuvědomovala jsem si, na jak velké dobrodružství se vydávám. V tu chvíli mi bylo jedno, že jedu 2000 mil, protože to bylo něco tak velkého, co jsem si neuměla absolutně představit. Nedotklo se mě nijak víc to, že se vydávám na dvojnásobnou porci kilometrů oproti letům předchozím. Je to pro mě jako informace, že něco stojí dvě miliardy. Absolutně netuším, kolik to je peněz, je to pro mé uvažování totéž, jako když něco stojí jeden milion. Zkrátka mám hlavu nastavenou asi jen do určitého bodu, a cokoli nad tuto hranici je mimo mé rozlišovací schopnosti. Zároveň jsem ale na start šla s tím, že i kdybych se v Sedlici otočila, vydala se do druhé půlky a měla bych skončit po pár kilometrech za Sedlicí, znamená pro mě víc to, že jsem to alespoň zkusila, než mít jistého holuba v hrsti s finišem 1000 v Sedlici.

Odstartováno, už není cesty zpět

První den byl ve znamení obklopení ostatních mílařů a velkého trápení se. Hlavou mi běhaly myšlenky, proč jsem se proboha na míle zase hlásila, že mé vzpomínky na dva předchozí ročníky přece byly úplně jiné, než co jsem cítila během prvního dne. Kde je ta radost z cesty, kde je ten pocit, že jsem na super dovolené, kde je ten pocit, že mě to vlastně baví a užívám si to? Marně jsem tyto pocity v sobě hledala. Místo toho jsem cítila těžké nohy, znechucení z toho, kolik kopců jsem už za ten den vyšlapala, a především smutek z toho, že spousta mílařů mě, k mému údivu, poznává, zdraví a diví se, že nejsem už někde dál, někde víc na špici, když jsem přece loni zajela tak super čas – míle pod 10 dnů. Marně jsem se snažila uklidňovat samu sebe odpovědí, že se snažím jet obezřetněji, že se chci více šetřit, protože mám z dvojnásobné porce kilometrů obrovský respekt a strach, že jsem nikdy nic podobného nezkusila a netuším, jak to má hlava a tělo přijme. Zároveň jsem sama sobě hořce přiznávala, že i kdybych chtěla, rychleji mi to stejně nejede. A hned tu byl prostor pro malého červíka v mé hlavě, že jsem letos skrze několikaměsíční učení se na advokátní zkoušky podcenila cyklistickou přípravu, že je znát, že jsem přibrala, že už nechodím běhat, že má fyzička je ta tam. S tím, jak se ten den i dny následující přidávalo víc a víc mílařů s dotazem, jak to, že nejsem už na Slovensku, z malého červíka se stal červ velikosti olgoje chorchoje, až jsem se po dalším takovém dotazu rozbrečela zoufalstvím a vztekem zároveň.

Poté, co jsem protrpěla první den, kdy mě to vážně nebavilo, druhý den nebyl o moc lepší. Motivovala jsem se ale tím, že když už jsem zvládla přežít první den a urazila jsme už jistou porci kilometrů, byla by škoda, kdyby to bylo k ničemu a já to teď zabalila. A tak jsem šlapala a šlapala, až jsem se díky bohu došlapala do okamžiku, kdy se setkávání s ostatními mílaři začalo stávat čím dál tím více ojedinělou záležitostí, a především jsem se došlapala do stavu, kdy mě to začalo bavit. První tři dny jsem trávila, až do prvního CP v Jizerských horách, mé nynější domovině, ve společnosti Vrány a Ondry. Za kluky jsem byla ráda, měli jsme si o čem povídat, člověk nemusel být sám, než se stačil rozkoukat a zvykl si na svůj nový život – život vandráka na kole. Z CP jsem však ráno už startovala sama, s kluky jsme měli každý jiné tempo, či spíše jiné potřeby přestávek, každý jsme chtěli jinak dlouho stát, jinak dlouho jet do noci. Další 4 dny jsem tak strávila poprvé na mílích sama. Občasnou společnost mi dělal další mílař Víťa, se kterým jsme jeli společně snad hodinu, dvě ve dvou dnech, než se zase naše cesty rozdělily.